Divokym Kurdistanem - 2
Karel May
Olympia
Vraceli jsme se od vůdce badinanských Kurdů. Když jsme došli na poslední návrší a mohli přehlédnout údolí vyznavačů dábla, uviděli jsme ohromnou hromadu klestí v blízkosti domu Alího Beje. Na stavbu hranice dohlížel pír Kamek a čas od času přihazoval kusy skalní pryskyřice.
„To je obětní hranice," vysvětloval Alí Bej.
„Co se bude obětovat?" zeptal jsem se.
„Nevím."
„Snad zvíře?“
„Jenom pohani spalují zvířata.“
„Tedy plodiny?“
„Jezídové neobětují ani zvířata, ani plodiny. Pír mi neřekl, co bude spalovat. Je to svátý muž. Co činí, dobře činí."
Ještě stále zaznívaly z protilehlého vrchu salvy nově příchozích poutníků, ještě stále jim z údolí odpovídali. Když jsme dorazili dolů, viděl jsem, že údolí stěží pojme další lidi. Přivázali jsme koně a šli k hrobce. Cesta vedla okolo pramene obloženého kamennými deskami. Na jedné z nich seděl mír šejk Chán a rozmlouval s několika poutníky, v jejichž postoji se projevovala zřejmá úcta.
„Tento pramen je posvátný. Jenom mír, já a kněží tu smíme sedět. Nehněvej ...
Obsah
Noční slavnost / 5
Světcova smrt / 21
Pohřeb píra Kameka / 45
Dogan / 57
Útulný domov / 77
U velitele pevnosti / 91
Úspěšné léčení / 104
Ahmad el Gandůr / 113
Chytrost nejsou žádné čáry / 128
Rajský nápoj / 149
Ve vězení / 168
Hrozí krevní msta / 192
Bej z Gumri / 215
Lov na medvěda / 227
Pronásledováni / 242
Mezi nestoriány / 262
Válka, nebo mír? / 273
U „Petrželky“ / 284
Duch jeskyně / 300
Mara Durima / 311
NOČNÍ SLAVNOST
1
Vraceli jsme se od vůdce badinanských Kurdů. Když jsme došli na poslední návrší a mohli přehlédnout údolí vyznavačů dábla, uviděli jsme ohromnou hromadu klestí v blízkosti domu Alího Beje. Na stavbu hranice dohlížel pír Kamek a čas od času přihazoval kusy skalní pryskyřice.
„To je obětní hranice," vysvětloval Alí Bej.
„Co se bude obětovat?" zeptal jsem se.
„Nevím."
„Snad zvíře?“
„Jenom pohani spalují zvířata.“
„Tedy plodiny?“
„Jezídové neobětují ani zvířata, ani plodiny. Pír mi neřekl, co bude spalovat. Je to svátý muž. Co činí, dobře činí."
Ještě stále zaznívaly z protilehlého vrchu salvy nově příchozích poutníků, ještě stále jim z údolí odpovídali. Když jsme dorazili dolů, viděl jsem, že údolí stěží pojme další lidi. Přivázali jsme koně a šli k hrobce. Cesta vedla okolo pramene obloženého kamennými deskami. Na jedné z nich seděl mír šejk Chán a rozmlouval s několika poutníky, v jejichž postoji se proje¬vovala zřejmá úcta.
„Tento pramen je posvátný. Jenom mír, já a kněží tu smíme sedět. Nehněvej se tedy, budeš-li muset stát!“ řekl mi Alí.
„Neboj se!" odpověděl jsem. „Ctím vaše zvyky.“
Když jsme se přiblížili, mír povstal, popošel nám několik kroků vstříc a pozdravil nás.
„Vítám vás!“
Pokynul, aby bej zaujal místo po jeho levici a já po jeho pravici. Posadil jsem se na posvátné kameny, aniž to vyvolalo nejmenší nevoh. To byl po-těšitelný projev velkorysosti a snášenlivosti.
„Setkal ses s vůdcem badinanských Kurdů?" zeptal se mír.
„Ano,“ odvětil bej. „Vše je v nejlepším pořádku. Promluvil jsi již k poutní-kům?"
„Ne."
„Rozkaž tedy, aby se shromáždili.“
„To nemohu. Jsem duchovní hlavou Jezídů. Vše ostatní je tvým úkolem.
Nechci tě připravit o slávu, žes to byl ty, kdo ochránil věřící a zvítězil nad nepřáteli.“
I to byla zcela nevídaná skromnost. Alí Bej se zvedl a odešel. Zatímco jsem rozmlouval s Chánem, zpozoroval jsem vzrůstající ruch mezi poutníky. Jen ženy s dětmi zůstaly stát na svých místech; muži se rozestavili podél potoka a vůdcové jednotlivých kmenů, rodů a obcí obstoupili Alího Beje, který jim vyložil úmysly mosulského mutasarrifa. Vládl tu klid a pořádek ne nepodobný přehlídkám evropských vojsk — a tak zcela odlišný od hlo- mozivého zmatku, který jsme zvyklí spojovat s pojmem orientální bojovník. Shromáždění se v klidu rozešlo a vůdcové tlumočili svým bojovníkům bejo-vy rozkazy.
Alí Bej se k nám vrátil.
„Jaké jsi vydal rozkazy?“ zeptal se mír.
Bej ukázal na oddíl asi dvaceti mužů. Stoupali po téže stezce, po které jsme my před krátkou dobou sestoupili.
„Pohleď, to jsou bojovníci z Ajránu, Hádží Džo a Šura Chánu, kteří se v těchto končinách výborně vyznají. Jdou naproti Turkům a zpraví nás včas o jejich příchodu. Také směrem k Badrí stojí stráže, takže je vyloučeno, aby nás někdo překvapil. Noc nastane až za tři hodiny a to stačí, aby se do údolí Idis dopravilo vše, co se dopravit dá. Muži vyrazí jako první a Selek jim ukáže cestu.“
„Budou zpátky do zahájení posvátných obřadů?“
„Ano, to určitě.“
O něco později jsme uviděli dlouhý průvod mužů, kteří vedli dobytek a nesli různé věci. Jeden po druhém mizeli za hrobkou. Pak se znovu vy¬nořili na skalní stezce. Z našeho místa jsme mohli sledovat jejich cestu, dokud nezmizeli v hustém lese.
.Musel jsem teď jít s Alím Bejem něco pojíst. Později ke mně přišel ba- šibozuk:
„Efendi, musím ti něco říct.“
„Co?“
„Hrozí nám veliké nebezpečí.“
„Ale! Jaké?“
„To nevím. Jen jsem si všiml, že se ti vyznavači ďábla na mě dívají už asi půl hodiny tak, jako by mě chtěli zabít.“
Bólůk emini měl na sobě tureckou uniformu, a tak jsem si snadno vy¬světlil chování Jezídů, kteří se cítili Turky ohroženi. Byl jsem však pře¬svědčen, že se Ifrovi nic nestane.
Přesto jsem řekl: „To je zlé! Kdo se bude starat o tvého osla, když tě zabijí?“
„Efendi, vždyť vyznavači ďábla zabijí mého osla zároveň se mnou! Ne-viděl jsi, že už zapíchli většinu volů i ovcí?“
„Tvému oslu nehrozí žádné nebezpečí a tobě taky ne. Patříte k sobě a nikdo vás neodloučí.“
„To je dobře. Měl jsem strach, když jsi se mnou nebyl. Viď, že mě už ne-necháš samotného?“
„Zůstanu tady. Přikazuji ti však, abys byl v domě a nechodil mezi Jezídy, jinak tě nemohu chránit.“
Ifra, hrdina, kterého mi dal mutasarrif s sebou na ochranu, odešel trochu uklidněný. Avšak varování přišlo i z jiné strany. Vyhledal mě Halef.
„Sidi, víš, že se bude válčit?“
„Válčit? Kdo s kým?“
„Turci s vyznavači ďábla.“
„Slyšel jsi snad, co jsme dnes ráno dojednali v Badrí?“
„Ničemu jsem nerozuměl, protože jste mluvili turecky a ti lidé vyslovují
turečtinu tak, že je pro mne nesrozumitelná. Ale viděl jsem zde veliké
shromáždění. Potom všichni muži prohlíželi své zbraně, odvedli domácí zví-
řata a odnesli majetek. K šejku Muhammadovi na terasu jsem přišel v oka-
mžiku, kdy nabíjel pistole. Snad to je dost známek blížícího se nebezpečí.“
„Máš pravdu, Halefe. Zítra ráno za svítání napadnou Turci směrem od
Badrí a Kaloni zdejší Jezídy.“
„Jak jsou Turci silní?“
„Tisíc pět set mužů.“
„Mnozí z nich asi padnou, neboť jejich plán byl vyzrazen. Na kterou stranu
se postavíš, sidi?“
„Nebudu vůbec bojovat.“
„Ne?“ zeptal se zklamán. „A já taky nesmím?“
„Komu chceš pomáhat?“
„Jezídům.“
„Jezídům? Ty, Halefe, chceš pomáhat Jezídům, o nichž víš, že tě připraví
o ráj ?“
„Ó sidi, dříve jsem je neznal. Teď ale je mám rád.“
„Ale vždyť to jsou nevěřící!“
„Nepomáhal jsi vždy těm, kdo byli v právu, aniž ses ptal, zda věří v Alláha
či jiného boha?“
Statečný Halef chtěl ze mne mít muslima. Ke své radosti jsem však viděl,
že jeho přísná pravověrnost dostala trhliny.
„Zůstaneš u mne,“ rozhodl jsem.
„Zatímco ostatní udatně bojují?“
„I my budeme mít možná příležitost ukázat svou statečnost a odvahu.“
„Zůstanu tedy u tebe. Bude tu i bólůk emini?“
„Ano, i Ifra.“
Vystoupil jsem na terasu k Muhammadu Aminoví.
„AI hamdu li’lláh — díky Bohu, že přicházíš!“ řekl šejk. „Toužil jsem
po tobě, jako touží tráva po noční rose.“
„Byl jsi stále zde?"
„Ano. Nechci, aby mě někdo poznal, protože bych mohl být zrazen.
Co víš nového?“
Vyprávěl jsem šejkovi vše, čo jsem se dozvěděl. Když jsem skončil,
ukázal na zbraně, které ležely před ním.
„Přivítáme Turky!“
„Zbraně nebudeš potřebovat.“
„Ne? Nemám bránit sebe ani naše přátele?“
„Jezídové jsou sami dost silní. Chceš snad znovu upadnout do rukou ’ Turků, či tě má srazit kulka nebo rána dýkou? Má tvůj syn dále strádat v za¬jetí v Amádí ji?“
„Efendi, mluvíš sice jako chytrý člověk, ne však jako statečný muž!“
„Šejku, víš dobře, že se nebojím žádného nepřítele. Nemluví ze mne strach. Alí Bej žádá, abychom se boji vyhnuli. Ostatně je přesvědčen, že k boji vůbec nedojde. Já jsem stejného názoru.“
„Myslíš, že se Turci bez odporu vzdají?"
„Jestli to neučiní, budou postříleni.“
„Osmanští důstojníci nestojí za nic, ale jejich vojáci jsou stateční. Ztečou vrcholky a osvobodí se.“
„Tisíc pět set mužů proti šesti tisícům?"
„Podaří-li se ovšem Turky obklíčit!“
„Musí se to podařit!“
„To máme odejít spolu se ženami do údolí Idis?“
„Ty ano.“
„A ty?“
„Já zůstanu zde.“
„Alláh karím! Proč? Vždyť to znamená smrt!"
„Nemyslím. Sultán drží nade mnou ruku, mám doporučení mutasarrifa Šakíba Chalíla Paši a je se mnou bólůk emini. I pouhá jeho přítomnost je pro mne dostatečnou ochranou.“
„Ale co tu chceš dělat?“
„Zabránit zlu, bude-li to možné.“
Dalo mi opravdu velikou práci, než jsem získal šejka pro svůj plán. Na-konec se mi to však podařilo.
„Cesty člověka jsou stejně předurčeny Knihou osudu,“ řekl konečně. „Nechci tě již přemlouvat, abys upustil od svého plánu, ale zůstanu s tebou."
„Ty? To přece nejde.“
„Proč ne?“
„Turci tě tu nesmějí najít.“
„Tebe také ne."
„Vyložil jsem ti už, že mi nehrozí nebezpečí. Tebe však čeká jiný osud, poznají-li tě."
„I konec člověka je Knihou předurčen. Mám-li teď zemřít, tedy zemřu, a pak je jedno, jestli se to stane zde, či v Amádíji."
„Chceš se zničit, a zapomínáš, že současně zničíš i mne!“
.....
Karel May
Divokym Kurdistanem - 2
Olympia
Nakladatelstvi Olympia
Divokym Kurdistanem – 2
Karel May
© Karl-May-Verlag, Bamberg 1951 Translation
© Tomáš Gltickauf 1971 Illustrations
© Gustav Krum 1971
Z německého originálu Durchs wilde Kurdistan
vydaného nakladatelstvím
Karl-May-Verlag Bamberg 1951
Přeložil Tomáš Gliickauf
Ilustroval Gustav Krum
Obálku a vazbu navrhl Václav Kučera
Mapy na předsádce Václav Morch
Odbornou revizi provedli Eva Guttmannová
(arabština)
Adéla Křikavová (kurdština a perština)
a Jiří Sirotek (turečtina)
Vydalo nakladatelství Olympia
První vydání. Praha 1971
320 stran
Odpovědná redaktorka Vlasta Tafelová
Technický redaktor František Motá vek
Vytiskly Liberecké tiskárny, n. p., závod Liberec
Autorské archy 26,20. Vydavatelské archy 27,31
Náklad 100 000 výtisků
Tematická skupina 14/74
Cena váz. výtisku 34,— Kčs. 305/22/865 '
Vyšlo jako 1353. publikace Olympie
Olympia
27-009-71
Kčs 34,-
Tem. sk. 14/74
