|
UVOĎ
Po první světové válce se vítězné mocnosti dohodly, že definitivně vyřeší problém kdysi mohutné, ale již po téměř dvě století vnitřně rozvrácené a zahraničním kapitálem ovládané osmanské říše tím, že si ji mezi sebe rozdělí. O tom, že svůj záměr provedou, nikdo nepochyboval. Vždyť turecký sultán měl zájem jen na záchraně svého trůnu, byť i pod cizí patronací, a v celé zemi, válkou zcela vyčerpané, zdánlivě neexistovala žádná síla, která by se vítězům mohla postavit na odpor. A přece se tak stalo.
Do popředí nacionalisticky zaměřených intelektuálů a důstojníků se již před koncem prohrané války stále více dostával mimořádně nadaný a energický vojevůdce a politik — generál Mustafa Kemal paša, který v pozdějších letech dokázal nejen odvrátit hrozící národní katastrofu, ale také zlikvidovat zastaralé státní zřízení, nastolit republikánský režim, reformovat vnitropolitický život země a učinit konec tradičnímu rusko-tureckému nepřátelství navázáním těsných styků se sovětském Ruskem. Turecký národ pak ocenil jeho zásluhy také tím, že mu udělil jméno Atatůrk (Otec Turků).
Materiál, který různí buržoazní autoři k osobě Mustafy Kemala Atatůrka vybrali, bývá často tendenčně zpracován. Nebývá dostatečně reprezentativní, tzn. že nezahrnuje celou šíři Kemalova myšlení, a tak názory na jeho osobu bývají mnohdy dosti různorodé. Stává se dokonce, že Kemal je pro své diktátorské metody srovnáván s Napoleonem či s Mussolinim a kemalistické hnutí s bona-partismem či s fašismem.
O tom, že kemalistický režim byl diktaturou, nejsou žádné pochyby. Avšak bonapartismus a fašismus se dostaly k moci na zádech kontrarevoluce, kdežto Turecko Mustafy Kemala bojovalo nejen proti cizí intervenci, ale také proti domácí i zahraniční reakci. Kemal čerpal ve své praktické činnosti sice i ze zkušeností Mussoliniho, když např. převzal jeho fašistický pracovní zákoník, ale Mussoliniho fašistická Itálie prováděla politiku výbojné imperialistické mocnosti, zatímco Kemalovo buržoazně revoluční Turecko bylo hospodářsky málo vyvinutou zemí, která se musela politickým, ekonomickým i vojenským útokům imperialistických států bránit.
Hlavní přínos Kemalovy činnosti byl v minulosti kladen vždy pouze do oblasti vnitropolitické, jeho zahraniční politice byla věnována pozornost jen okrajově. Ukazuje se však, že to nebylo správné, protože mezinárodní význam těch prvků, které kemalismus vnesl do sféry mezinárodních vztahů, se ve světle nově chápaných událostí jeví jako velmi důležitý. Kemalova zahraniční politika, i když byla specifickým projevem turecké skutečnosti, předznamenala totiž zahraniční politiku dnes již velmi početných a vlivných tzv. neangažovaných zemí, které vznikly po druhé světové válce na místě bývalých kolonií a závislých území. Přestože tyto země, vyčerpané mnohaletým koloniálním útlakem a válkou, zůstávají podřízeny prostřednictvím trvajících nerovnoprávných hospodářských vztahů i nadále bývalým metropolím, využívají nového poměru sil mezi imperialismem a socialismem, uskutečňují svou vlastní národní a nezávislou politiku a jejich společenský vývoj je do značné míry totožný s vývojem, jímž svého času procházelo již kemalistické Turecko. Tuto souvislost si uvědomujeme teprve v poslední době, kdy neangažované země hledají svou specifickou národní cestu a své zvláštní východisko ze zaostalosti a závislosti na imperialistických mocnostech.
Intenzita spolupráce kemalistického Turecka s jednotlivými společenskými soustavami se v různých obdobích dosti značně měnila. Prvky moderní neangažovanosti se v jeho zahraniční politice mohly projevit ještě jen v omezené míře, protože historické podmínky, za nichž se o provádění této obsahově nové neutralistické politiky Turecko pokoušelo, byly v tehdejší době daleko nepříznivější, než je tomu nyní, neboť mezinárodně politicky izolované a ekonomicky ještě zaostalé sovětské Rusko mu nemohlo poskytnout trvalou a všestrannou podporu. Ve svém úsilí odstranit cizí nadvládu nad Tureckem však Mustafa Kemal obdobně jako řada vůdců současných neangažovaných států využíval především existence sovětské moci, s jejíž pomocí a morální podporou dokázal vést lidové masy k boji za získání politické a do určité míry i ekonomické nezávislosti. Přestože byl buržoazním politikem, čerpal již ve své době z některých ekonomických zkušeností socialismu. Nepřijal však jeho politické ideje, a i když nepřipustil, aby Turecko bylo znovu podřízeno kapitálovým či jiným zájmům imperialistických států, udržoval s nimi velmi těsné styky.
Kemalova politika, vedená heslem „Mír v zemi, mír ve světě" [„Yurtta sulh, cíhanda sulh“], poprvé dokázala, že se hospodářsky málo vyvinutá, nesocialistická země může při obhajování a prosazování svých prdti-imperialistických a nacionalistických cílů s úspěchem opírat o nově se objevivší moc — o socialistický stát. Byla svým způsobem prvním příkladem pro národy, které po skončení druhé světové války dosáhly státní nezávislosti, a může být proto pokládána za významný přínos do novodobé historie lidstva.
Kemalovo Dětství A Jeho Karıéra
V červeně omítnutém domku nedaleko soluňského přístavu se roku 1881 narodil v rodině nevýznamného celního úředníka syn, který jako mnoho jemu podobných vrstevníků dostal tehdy oblíbené jméno Mustafa. Chlapcův otec, Ali
Rlza Efendl, se brzy poté svého úřednického postavení vzdal a věnoval se soukromé obchodní činnosti.
Když malý Mustafa dospěl do školních let, chtěl navštěvovat některou z moderních škol. Nemohl ale ignorovat přání své matky Zůbeyde Haním a musel se dát alespoň formálně zapsat do církevní školy, v níž veškerá výuka spočívala jen v memorování jednotlivých kapitol koránu, jeho příprava na náboženskou dráhu však trvala jen velmi krátce. Již za několik dní po zahájení školního roku přestoupil do školy Semsi Efendiho, v níž se vyučovalo moderními metodami a v níž měl podle plánu svého otce získat vědomosti nutné pro provozování obchodu.
Brzy nato Ali Riza Efendi zemřel a Mustafa se přestěhoval spolu se svou matkou a sestrou Makbule na vesnici ik matčině bratru. Škola v novém místě nebyla, a tak hlídal strýcova pole a pomáhal v jeho hospodářství. Teprve po několika měsících se vrátil k matčině sestře do Soluně a vstoupil do školy pro přípravu úředníků.
Jednou se dostal během vyučování do prudké hádky se svým spolužákem. Učitel byl jejich počínáním tak pobouřen, že oba studenty zbil do krve. A to se neobešlo bez následků pro vědychtivého Mustafu málo příjemných. Jeho babička, která patřila ke staré generaci a považovala vzdělání za moderní výstřelek, využila totiž incidentu k tomu, že Mustafu vzala ze školy definitivně domů.
..... |
